Operace Ranch Hand

7.ledna 1962 přistály na letišti Tan Son Nhut první tři UC-123 Provider, hlavní vykonavatelé operace Ranch Hand.

V květnu 1961 vyslal prezident Kennedy svého viceprezidenta Lyndona B. Johnsona aby prodiskutoval s jihovietnamským prezidentem Diemem budoucnost americké pomoci. Jedním z výsledků rozhovorů bylo i založení Combat Development and Test Center. Z tohoto americko-jihovietnamského střediska vyšel nápad na použití defoliantů. Defolianty měly odstranit listoví na stromech kolem důležitých silnic, kde Vietkong přepadal kolony jihovietnamské armády. Francouzi okolí cest vysekávali, vyspělá země přišla s vyspělým postupem. V srpnu 1961 provedly jihovietnamské vrtulníky a letadla C-47 zkušební postřiky. Na základě těchto pokusů vznikl program na použití herbicidů - operace Trail Dust. Jednou z odnoží byla i operace Ranch Hand, postřiky prováděné letouny C-123. Providery nebyly jediné stroje, které prováděly postřiky. Podél vodních cest se dělaly postřiky z říčních člunů, další postřiky se prováděly z automobilů, z helikoptér i pomocí ručních rozprašovacích přístrojů. Kromě postřiků džungle se dělaly postřiky perimetrů základen, ničila se také úroda v oblastech pod kontrolou Vietkongu, provádělo se také rozprašování insekticidů (prostředků proti hmyzu, např. proti komárům).

Docela zajímavou poznámku k použití defoliantů má Tom Smith ve své knize Snadný cíl. O svém prvním sestřelení píše toto: K našemu sestřelení přispěla také skutečnost, že se armáda rozhodla použít Agent Orange ke zlikvidování vegetace. Bylo to myšleno tak, že když se zbaví třípatrového porostu listí, podaří se odkrýt nepřítele. Naneštěstí opak byl pravdou. Chemikálie podle plánu zabila všechnu vegetaci až na zem, ale za měsíc narostla první vrstva znovu a poskytla nepříteli dostatek úkrytu, nad kterým se tyčily mrtvé stromy. Tyto holé kmeny stromů, vysoké více než šedesát metrů, nás vystavily jejich zbraním a nedaly nám žádnou možnost se skrýt.

K postřikům ze vzduchu byly upraveny letouny C-123. Úprava spočívala v instalaci rozprašovacího zařízení MC-1 "Hourglass". Nádrž na chemikálie měla obsah 3 785 litrů, letouny měly pod křídly a vzadu pod trupem umístěná ráhna s rozprašovacími tryskami. Takto upravené letouny nesly označení UC-123B, 34 UC-123B bylo později přestavěno na verzi UC-123K. Tato verze měla pod křídly na pylonech dva přídavné proudové motory, měla i vylepšený brzdový systém, jiná kola nebo systém který varoval před přetažením letounu.

Postřiky nejprve prováděl Special Aerial Spray Flight (Zvláštní rozprašovací letka), v roce 1964 se jednotka stala pátou letkou 309.perutě Air Commandos. Operace Ranch Hand sílila a počet letounů UC-123 narůstal a tak v roce 1966 vznikla celá peruť pro operaci Ranch Hand - 12.ACS, která spadala pod 315.ACW (Air Commando Wing). V prosinci 1966 se 12.ACS přestěhovala z letiště Tan Son Nhut do Bien Hoa, její piloti ale operovali i z dalších jihovietnamských letišť. Když byl v roce 1968 přeznačen 315.ACW na 315.SOW (Special Operations Wing), byla i peruť Ranch Hand přeznačena na 12.SOS. Toto označení jí vydrželo až do roku 1970, kdy byla peruť zrušena. Zbylé letouny UC-123 byly zařazeny jako Flight A k 310.TAS. Poslední postřiky byly provedeny v lednu 1971.

UC-123 létaly nízko a rychlostí asi 200km/h. Jeden letoun pokryl pás 70 metrů široký a 16 kilometrů dlouhý. UC-123 nejprve létaly ve dvou, ve třech nebo ve čtyřech, později létaly i ve formácích o deseti strojích. Postřikové lety by nebyly nijak nebezpečné, kdyby je ale piloti neprováděli nad územím obsazeným nepřítelem. Takhle byli pro Vietkong ideálním cílem. Již 2.února 1962 byl ztracen první UC-123B, byl to zároveň první americký letoun ztracený ve Vietnamu. I když příčina nehody zůstala neobjasněna, dostaly letouny Ranch Hand ozbrojený doprovod. Že se na letouny Ranch Hand střílelo často dokazuje i nejznámější z UC-123 pojmenovaný "Patches" (Záplaty), který byl zasažen více než tisíckrát. Tento stroj sériového čísla 56-4362 je umístěn v leteckém muzeu na základně Wright-Patterson. O život přišlo při operaci Ranch Hand 26 Američanů a jeden příslušník VNAF.

Postřiky se nedělaly jen nad územím Jižního Vietnamu, ale i nad Ho Či Minovou stezkou v Laosu a nad Demilitarizovanou zónou, oddělující Severní a Jižní Vietnam. S defolianty také souvisí tajná operace "project Pink Rose", při níž se Američané snažili zničit větší plochy džungle ve válečné zóně C a D.

K postřikům se nejdříve používaly různé komerční pesticidy jako Dinoxol nebo Bromacil. Už v období 1962-1964 se začaly používat některé z tzv. duhových herbicidů - Agent Purple, Agent Pink a Agent Green. Jména vznikla podle barevného značení sudů ve kterých byly přepravovány. Od roku 1964 se používaly další z těchto "duhových herbicidů" - Agent Blue, Agent White (ten se používal od roku 1966) a nejznámější Agent Orange.

Agent Orange byla směs dvou pesticidů v poměru 1:1. Jedním z těchto pesticidů byl butyester 2,4-dichlorfenoxyoctové kyseliny (2,4-D) a tou druhou butylester 2,4,5-trichlorfenoxyoctové kyseliny (2,4,5-T). Každá z těchto látek se používala (možná ještě používá) v různých pesticidech (jako účinné látky pesticidů jsou uvedeny třeba na Seznamu ostatních jedů v Příloze č.2 k nařízení vlády č.10/1999 Sb). Na to, že s Agentem Orange není všechno úplně v pořádku, upozornily různé nemoci vyskytující se u některých amerických vojáků, kteří se vrátili se z Vietnamu. Problém Agentu Orange spočívá v dioxinech, které vznikly při jeho míchání, nebo kterými byla už při výrobě kontaminována 2,4,5-T. Dioxiny ale nebyly obsaženy jen v Agentu Orange, ale i v některých z ostatních "duhových herbicidů", Agent Orange se ale používal nejvíce, z celkového množství rozprášených herbicidů ho bylo 60%. Další dioxiny vznikly při hoření, když se v oblastech "ošetřených" defolianty použil napalm. Problémy s dioxiny v 2,4,5-T měla (a ještě má) i Spolana Neratovice. V šedesátých letech se tam 2,4,5-T vyráběla a do Jižního Vietnamu, kde se na amerických základnách Agent Orange míchal, ji vyvážel PZO. Američané ale nakupovali 2,4,5-T od různých, většinou amerických výrobců, nejen od Spolany.

Mezi dioxiny nebo látky s dioxinovým efektem patří polychlorované dioxiny (PCDD), polychlorované dibenzofurany (PCDF) a polychlorované bifenyly (PCB), celkem je to více než 400 látek s různou jedovatostí a škodlivostí. Nejjedovatější z těchto dioxinů je 2,3,7,8 - tetrachlorodibenzo-p-dioxin (TCDD), právě ten byl v Agentu Orange nebo i v Agentu White. Dioxiny jsou v průměru asi čtyřicetkrát jedovatější než kyanid draselný - cyankáli. Ve Vietnamu bylo podle odhadů rozprášeno asi 170 kg dioxinů, to by stačilo na zabití 16 miliónů lidí. Kromě toho, že jsou dioxiny jedovaté, jsou i karcinogenní a mohou poškodit plod v těle matky. U amerických veteránů a vietnamských civilistů, kteří přišli do styku s Agentem Orange, se tak vyskytují různé druhy rakovin, malátnost, poškození jater, neplodnost, rodí se jim děti s nejrůznějšími defekty. Dále mohou dioxiny způsobovat poškození imunitního a nervového systému, poškození štítné žlázy nebo poruchy metabolismu. Zatímco se obě účinné látky v Agentu Orange v přírodě rozložily během několika měsíců, dioxiny jsou extrémně stálé. Navíc jsou dioxiny nerozpustné ve vodě, o něco lépe se rozpouštějí v tucích, ve kterých se i ukládají. Nejen v tuku lidí, ale samozřejmě i v tucích zvířat, takže ve Vietnamu se staly dioxiny součástí potravinového řetězce. V oblastech postižených defolianty byly v tělech dětí naměřeny vyšší hodnoty dioxinů než u rodičů.

Defolianty bylo postiženo 12% lesů a 5% zemědělské půdy ve Vietnamu. Z postižených lesů zmizela většina savců a více než 3/4 druhů ptáků. Zničen byl i ekosystém v mangrovových porostech na mořském pobřeží. Zde se návrat do normálního stavu se odhaduje asi na 100 let. Následky operace Ranch Hand nese Vietnam ještě 30 let po válce a ještě asi dlouho ponese, i když asi nebylo americkým záměrem takovýmto způsobem zničit území svého tehdejšího spojence. Dioxiny nebyly v té době známé a tak může operace Ranch Hand sloužit jako varování, že ne každý zdánlivě neškodný nápad lidé a příroda ocení.